Sblížení v kostele Sv. Václava

V Ostravě můžeme najít mnoho výjimečných osobností, které svůj život a úsilí zasvěcují hudbě, o tom není pochyb. Dva z těchto lidí přijali hudbu do svého nitra tak hluboce, že se rozhodli spojit s nevšedním kulturním zážitkem i natolik intimní okamžik, jakým je sňatek. Koncert s názvem Sblížení pro nás připravili hudební skladatel, cimbalista a umělecký ředitel festivalu Hudební současnost Daniel Skála a jeho novomanželka, pracovnice Ostravského centra nové hudby a hudebnice Barbora Skálová (Voráčková).

V pátek 17. března ostravský cimbalista Daniel Skála uspořádal v kostele sv. Václava koncert, hudebně různorodý, ale ne náhodný, jelikož byl podřízen chrámovému prostoru. V jeho středu, uprostřed spirály, se s posluchači i účinkujícími podělil o své city ke své vyvolené – Barboře Skálové (Voráčkové).

Během konertu se prolínala stará hudba se soudobými kompozičními postupy a sbližovaly se tak kromě snoubenců i zcela různé hudební světy. Vstupem k celé události byla první ze tří částí cyklu řízené aleatoriky pro tři cimbály a bicí nástroje s názvem Zvony, Soulad a Sblížení z pera Daniela Skály. Tyto tři skladby byly jako leitmotiv rozmístěny do všech částí koncertu a plnily funkci jakéhosi meditativního intermezza. Rozsahem volné skladby působily díky několika málo kombinacím tónů téměř minimalisticky, což je myslím prvek příznačný pro většinu Skálovy tvorby.

V povědomí široké veřejnosti je cimbál dosud spojen především s představou folklorní hudby. Ostravská kulturní scéna může již po řadu let vděčit Danielu Skálovi za to, že zde pravidelně uvádí tento nástroj v dalších, pro některé snad překvapivých kontextech, jako nástroj schopný rovnocenně ztvárnit transkripce staré klávesové hudby, uplatňovaný v soudobých skladbách využívajících experimentální kompoziční techniky a v neposlední řadě si jej můžeme pamatovat i z pokusů téměř jazzových, kterých jsme byli svědky při loňském ročníku Hudební současnosti.

Všechny tři skladby probíhaly v poměrně klidném tempu, v němž každý hráč uplatňoval odlišný rytmický model či modely, které se jako by nahodile střetávaly a prolínaly. Rytmus zde byl klíčový a melodika hrála až druhotnou úlohu – dá se tedy říci, že tu byl cimbál pojímán spíše jako nástroj bicí. Ačkoliv hudba vyznívala spíše staticky, přeci jen se vlnila v mírných gradacích a opět antiklimaxech, které jí dodaly na zajímavosti. V klíčových momentech podpořil cimbály perkusista – ozvláštnil témbr nejrůznějšími zvonečky, tibetskými mísami, činelky, dešťovou holí atp.

Trojice aleatorních vstupů splnily s úspěchem účel, pro který byly napsány: navozovaly svou subtilní zvukovostí a specifickou barvou dojem starobylého mystického obřadu, který po celou dobu koncertu tiše připomínala také záhadná spirála vytvořená v centru hlavní lodi na podlaze z oblázků a světlého písku. Napovídala od samého počátku, že to klíčové se pravděpodobně udá zde.

Během postupného doznívání Zvonů, které ne náhodou inklinovaly k fundamentálnímu tónu D, převzal slovo olomoucký varhaník a cembalista Marek Čermák a zakončil úvodní vstup varhanní Toccatou a fugou D dur Josepha Segera, při níž ukázal, že i subtilní nástroj o jednom manuálu a několika málo rejstřících je schopen velkého zvuku naplňujícího celý prostor kostela. Marek Čermák, jeden z nejpozoruhodnějších specialistů na starou hudbu u nás, zahrál během koncertu celkem tři barokní skladby: kromě Segera také jednu z 36 fug českého klasicistního emigranta Antonína Rejchy, fugu č. 20. Rejchovy fugy jsou na první poslech rozpoznatelné: časté užívání chromatických postupů, disonantních souzvuků a jiných osobitých prvků je činí poměrně specifickými. Fuga č. 20 mne zaujala především nezvyklým metrem – je napsána v pětiosminovém taktu s členěním 3+2.

Preludium a fuga C dur F. X. Brixiho se ozvalo po uskutečnění svatebního obřadu, kdy bylo zapotřebí oslavného, radostného vstupu. Pravděpodobně i volba této radostné tóniny byla záměrná. Osobně jsem tento pocit zažívala intenzivně hlavně proto, s jakým nábojem Marek Čermák tuto skladbu (ostatně stejně jako ty předchozí) podal. S ležérním nadhledem se dopouštěl odvážné, nicméně stylové agogiky, pasáže s rychlým spádem či sekvence znatelně zrychlil, aby si je mohl více vychutnat, fráze s logickými hudebními předěly se nebál výrazně odsadit a mohli jsme ocenit i stylové zdobení a závěrečné improvizované kadence. Čermák tak dal všem milcům barokní hudby na srozuměnou, že její skladatelé určitě netrvali na sterilní metronomické přesnosti, ač ji hudební faktura snad na první pohled evokuje. Je to hudba afektů a emocí, hudba expresivní a proměnlivá. Hráč se nesmí nechat odradit a výrazová odstínění, která nelze vždy vyjádřit pomocí dynamiky, musí hledat ve vynalézavých změnách témbru, v odvážných tempech a jejich proměnách.

Po cimbálu a varhanách zazněla z kůru renesanční hudba v podání ženského sboru Ostravské učitelky pod vedením dirigenta Jurije Galatenka. Zpěv staré hudby v podání tohoto sboru je charakteristický důmyslně vystavěnými frázemi provádějícími skladbou tak, aby učinily hudební monolit různorodým, logicky odstíněným, a přivedly jej k nutnému okamžiku hudebního vrcholu. To se s úspěchem podařilo jak v niterném duchovním Salve Regina G. P. Palestriny, tak i v živějším Pueri concinite, jehož autorem je J. H. Gallus. Jurij Galatenko nechával v polyfonním předivu vyplout na povrch úryvky melodií napříč všemi hlasovými skupinami a za dominantní zvolil po vzoru dobového provádění druhý soprán, jemuž nejvyšší hlas sekundoval v roli ornamentování lehkými vysokými tóny. Stylové postupné crescendo na dlouhých tónech a stahování fráze v harmonické kulminaci je pro všechna hudební tělesa Jurije Galatenka příznačné, a navýsost chvályhodné. Podle způsobu práce s hlasem u něj lze na první poslech rozpoznat rozdíl v interpretaci např. renesance a romantismu – hlasům v renesanční polyfonii nedovoluje vibrato a upřednostňuje spíše hladký, menší zvuk před exponovaným projevem.

První část koncertu uzavřely Ostravské učitelky, které vystřídány na chvíli Rejchovou fugou uvedly skladbu Ave Maria pro sbor a varhany soudobého autora, novolatiníka Jana Nováka. Vedle častých akordických paralelismů a disonancí, charakteristických pro Novákovu sborovou tvorbu musím zmínit nekonformní způsob, s nímž zde zpracoval po staletí užívaný text modlitby Zdrávas Maria. Je jedním z mála autorů, kteří se oprostili od vžité představy klidného a táhlého hudebního proudu, korespondujícího nejlépe s vroucí modlitbou k čisté Panně. Naopak jeho Ave Maria zaskočí již v úvodu tempem allegro, volbou nápadného metra a jeho častými proměnami (takt 9/8 a 7/8 a další). To naprosto odporuje obsahu liturgického textu, ale zároveň poukazuje na skladatelovu tvůrčí svébytnost. Jurij Galatenko šel ještě dále a v některých úsecích se dopouští téměř hudebního vtipu, frázujíce jisté sekvence přímo s tanečním odlehčením – a to zrovna na text „fructus ventris tui Jesus“. Jednoznačně zde tedy zvítězilo uvažování čistě hudební nad zohledněním textové složky.

Druhý blok koncertu symbolizoval samotný svatební obřad. Byla-li první část koncertu koncipována jako vřelý a halasný úvod k celému setkání, pak druhá část měla svébytný charakter mysticismu očekávání významné události, při němž se až tají dech. Sporé, avšak v příhodných okamžicích měnící se osvětlení ztvárnil profesionálně a velmi citlivě scénograf Tomáš Wolkmer.

Tento blok uvedla meditativní cimbálová skladba Soulad. Na ni vzápětí navázal cyklus Láskyplné madrigaly zazpívané členy uskupení Canticum Ostrava pod vedením Jurije Galatenka. Madrigaly pro bas, baryton, tenor, kontratenor a soprán, zkomponované Danielem Skálou pro tuto příležitost, působily i přes charakterovou rozmanitost celkově velmi introvertně a zádumčivě.  Byly zjevně psány na principu jisté symetrie: krajní madrigaly ohraničující celý rituál „sblížení“ měly spíše niterný a klidný ráz, prostřední tři jsou o poznání hybnější (technicky nejnáročnější byl asi druhý z nich, celý založený na přiznávkovém odpovídání hlasů) a vytvořily tak k prvním zmíněným vítaný kontrast. To, že byl celý cyklus nastudován v poměrně krátkém čase, se mírně projevilo v první z pěti částí, kde byla citelná jistá opatrnost, zpěváci se zdáli být ne vždy zcela jisti. Nicméně i přes některé drobnosti mne celý cyklus hluboce oslovil osobitostí a kompaktností stylu – rychlejším i pomalým částem dominovala úspornost výrazových prostředků, krátké, jako by nedořečené motivy s absencí výraznější melodiky a spíše s jejími náznaky, inklinující až k hudebnímu minimalismu. Skálův hudební jazyk z mého pohledu přináší příjemnou rovnováhu mezi moderním a tradičním: na jednu stranu je oproštěn od tonality, nebojí se příkrých disonancí a zvukového experimentu, zároveň je však jeho hudba přehledná, sdělná a pro mnohé posluchače stravitelná.

Po čtvrtém z pěti madrigalů se v naprostém tichu uskutečnil Obřad. Snoubenci prošli pomalu spirálou, každý z jedné strany a před středovým kruhem se setkali. Mlčky si takto několik okamžiků hleděli do očí. Na to se rozezněl poslední Láskyplný madrigal, snoubenci vstoupili do středového kruhu a políbili se. To vše proběhlo prostince a přirozeně, za tiché, ale vřelé přítomnosti všech snoubencům blízkých a drahých, za hudby i naprostého ticha… na každého z nás tyto okamžiky dýchly svou hlubokou lidskostí a krásou. Došlo nejen ke Sblížení dvou milujících se lidí, ale také ke skutečnému sblížení hudby s lidmi, neboť všichni účinkující a i mnozí z publika hudbou žijí, a tento koncert dal všem pocítit jeden z prapůvodních účelů hudby vůbec – sounáležitost, sdílení a společnou radost.

Naprostý závěr celého koncertu patřil opět Ostravským učitelkám, které již dole v hlavní lodi zazpívaly krátké ale euforické Alleluia Orlanda Lassa a vystřídány třetí aleatorickou cimbálovou skladbou přidaly Alleluja druhé, tentokrát od dosud žijícího polského skladatele Romualda Twardowského. Divák tak dostal příležitost porovnat zpracování téhož oslavného textu dvěma různými autory, které od sebe dělí plných pět století. Kontrast hudebního jazyka ale zde nebyl nikterak výrazný, neboť Twardowsky komponuje poměrně tradičním, veskrze tonálním způsobem duchovní hudbě slušícím.   V samém závěru vygradovalo Alleluja v průzračný a silný G dur akord s h2 jako třešničkou na dortu. Tento vysoký tón byl posledním hudebním okamžikem koncertu a pokračování bylo takové, jak už to na svatbách a na koncertech bývá: gratulace novomanželům, balení aparatury.

Ačkoliv byla celá páteční událost koncipována spíše jako přátelské setkání, musím říci, že po umělecké stránce přinesl mnoho zajímavého a hodnotného. V nemalé míře se na tom podílel sám Daniel Skála jako autor trojice řízených cimbálových improvizací a pěti Láskyplných madrigalů, které měly tohoto večera premiéru. Láskyplné madrigaly si bude posluchač moci velmi pravděpodobně poslechnout rovněž v repríze, a to v rámci připravovaného dalšího ročníku festivalu Hudební současnost, na který se budeme těšit v listopadu 2017.

Kateřina Galatenko

 

Medailony účastníků

FESTIVALOVÉ PŘEKVAPENÍ

(dramaturgie Yvetta Ellerová)

Setkání slova, hudby, barev, přinášejících prosté připomenutí, že člověk je tvůrcem bez rozdílu, zda tvoří svůj život nebo umělecké dílo. Každý z účinkujících přinese tvořivou sílu vlastního života zformátovanou do uměleckého díla.

Profesionální spisovatelé a básníci, kteří jsou zároveň profesionály v různých životních oborech, se setkají s dětmi, které mají potřebu psát, ale nemají možná jistotu, zda to skutečně umí. Slova, tóny i obrazy jsou Ariadninou nití, ukazující cestu umocněnou touhou po porozumění.

Všichni to umí, všichni ojediněle.

Literární vystoupení v nedotvořeném prostoru divadelní Dvanáctky (nově vznikající prostor v Divadle Jiřího Myrona, ul. Čs. Legií 12) bude rovnomocně dotvářeno elektroakustickou hudbou v podání Tomáše Šenkyříka a výtvarně vystavěno pro tuto příležitost mistry ve výtvarném oboru – sochařem Janem Šnébergrem a scénografem Tomášem Volkmerem.

Jan Šnéberger a Tomáš Volkmer jsou zároveň tvůrci vizuálního pojetí všech koncertů letošního ročníku, což je unikátní novinkou festivalu.

 

Vystoupí:

Spisovatelka a básnířka Sylvie Richterová, která žije napůl v Itálii (Řím) a napůl v Česku (Praha), profesorka bohemistiky na univerzitách v Římě, Padově, Viterbu, mezi jejíž blízké přátelé patřili Jiří Kolář, Milan Kundera, Věra Linhartová, Antonín Brousek, Jiří Gruša, Jan Vladislav a jiní.

Básník Radovan Jursa, civilní profesí kardiochirurg Fakultní nemocnice v Ostravě –Porubě.

Básník Marek Pražák, především však sochař, malíř, experimentální hudebník.

Spisovatel Ivo Kaleta, autor povídek, u kterých pukáte smíchy, ale především je to skvělý grafik, autor výtvarného vizuálu Hudební současnosti v posledních dvou letech.

A pak vás určitě překvapí děti, všestranně talentované, v tomto případě však představí svou literární tvorbu: Jan Havlas z Vratimova a Viktorka Pražáková z Ostravy.

Věřím, že všichni budou mile překvapeni.

 

Podrobnější medailonky:

Radovan Jursa

Básník a lékař, k jehož zdrojům uměleckým patří pomíjivost a zranitelnost, a k pracovním život a srdce – pracuje jako kardiochirurg ve Fakultní nemocnici v Ostravě. Zbylý čas tráví s rodinou, a také prací na zahradě, kde tvoří sochy a v bezvětří je brousí.
Odrobinky času, jak sám tvrdí, pak věnuje psaní básní i umění sochařskému.
Vydal básnické sbírky Pianissimo a Mezi žebry déšť, v poslední době spolupracuje s nakladatelstvím Protimluv.

Sylvie Richterová

česká spisovatelka, která žije napůl v Itálii (Řím) a napůl v Česku (Praha), profesorka bohemistiky na univerzitách v Římě, Padově, Viterbu, je autorkou experimentálních próz, románů, básnických sbírek i literárních esejí. Neemigrovala, ale provdala se za italského bohemistu Sergia Corduase, a právě díky legálnímu pobytu v Itálii v době totality byla velkým pomocníkem při zprostředkovávání spojení disidentů s exilem, zejména s novinářem a politikem Jiřím Pelikánem. Spolupracovala také s řadou českých spisovatelů žijících v západní Evropě, mezi nejbližší patřili Jiří Kolář, Milan Kundera, Věra Linhartová, Antonín Brousek, Jiří Gruša, Jan Vladislav a Petr Král. Státní bezpečnost ji ostře sledovala a několikrát vyslýchala. Mezi její přátele v Praze patřili Sergej Machonin, Ludvík Vaculík, Jan Skácel, Miroslav Červenka, Josef Hiršal a Bohumila Gregorová. V roce 1987 se zúčastnila schůzky českých a slovenských spisovatelů z disidentského okruhu na Hrádečku u Václava Havla. Kulturní a duchovní propojování rozdělené Evropy je společným jmenovatelem její univerzitní i autorské práce, v různých rovinách je vyjadřuje celé její dílo.

Marek Pražák                                                                                                        

je seriozní pán v klobouku, který chodí po světě jménem Ostrava. Ale někdy se objeví v Peru, nebo Indii nebo na pustých místech zeměkoule. Nikdy nechodil do školy a neumí číst ani psát, vlastně neumí ani jíst příborem. Jen velikou dřevěnou lžící. S lidmi se domlouvá pomocí “prazvuků”, starodávné řeči bájných Atlantiďanů, jež mu vnukla na cestách společnost potomků jejich praprapravnuků. Touto řečí vypráví příběhy. Když nevypráví příběhy tak maluje velké obrazy, nebo odlévá z kovů velké sochy. Ty osazuje drahokamy, nalezené na různých místech planety. Jeho hlavním výrazovým nástrojem je syntéza loutkového a kamenného divadla, na jehož půdorysu rozehrává složité dějiny naší neklidné epochy. Kardinálními postavami je archetyp Hastrmana a Šaška. Má rád klid domova a svoje rodiče.

(Pozn. – autorský text, nekorekturováno)

děti:

Honzík Havlas (12)

Už 12 let poznává život a v životě vše, co je možné. O tom, co poznal, píše. Píše i o tom, čeho se možná ve skutečnosti nedotkl, ale určitě v životě viděl. Píše básně, krátké povídky i pohádky. Domov má ve Vratimově nedaleko Ostravy.
Sám o sobě napsal:  „…první ,,lepší příběh jsem napsal v první třídě, tehdy jsem objevil, že se mi líbí psát příběhy a později i básně, moje první hodně úspěšná básnička byla o červené Karkulce. Nikdy jsem nevystupoval se svými příběhy, ale spousta se jich dostala do našeho školního časopisu nebo do novin, a moje básničky a příběhy se pár krát dostaly třeba i do zahraničních kol, některé ale většinou elektronicky.
Jak jsem si sám uvědomil, nedokážu psát delší příběhy (myšleno že bych nebyl schopen napsat knihu), ale nějakou knihu bych chtěl vydat, až budu starší, takže jsem přemýšlel, a byla by to nějaká kniha plná krátkých básniček nebo krátkých příběhů.
Všichni známí mě ve psaní podporují a dávají mi různé nápady nebo mi říkají, co by mým příběhům dodalo „šmrnc“‘. Kromě psaní příběhů umím i malovat, tedy mám hodně dobré nápady, ale musím se hodně snažit, aby to bylo podle mých představ. Díky svému sice zdlouhavému, ač podle všech mých učitelů a učitelek ve škole smysluplnému a správnému rozhodování, jsem byl několikrát zvolen předsedou třídy, ovšem většinou jsem něco jako třídní redaktor nebo spisovatel.“

Viktorka Pražáková

Dobrý den, říkají mi Viki. Ráda hraji na akordeon a zpívám a taky si někdy dovedu vymyslet písničku a napsat básničku. Pořád si něco broukám. Od narození kreslím a maluji, mám toho už celé stohy. O prázdninách jsem byla na malířském plenéru s opravdickýma, skoro dospělíma kamarádama. Moc jsme toho nacestovali po Jižní Moravě a vytvořili. Taky ráda čtu, vlastně pořád něco čtu a je mi jedno, jak je kniha tlustá. Hlavně, že je v ní sranda nebo napětí. Život je pro mne zábavná hra, ve které můžu poznávat nové přátelé. Jo a nejraději kreslím kočky a kocourky, protože taky jednoho takového mám. Je obrovský, černý, jmenuje se Mikeš a všechny vás zdraví.

(Pozn. – autorský text, nekorekturováno)

ZPĚT – PROGRAM

 

Galerie – Klavírní koncert

_DSC1229 _DSC1190 _DSC1182 _DSC1097 _DSC1090 _DSC1042 _DSC0993 _DSC0930 _DSC0906 _DSC0766_DSC0887 _DSC0860 _DSC0755_P_panorama _DSC0740 _DSC0719 _DSC0671 _DSC0644 _DSC0622 _DSC0588 _DSC0564 _DSC0423 _DSC0415


Marek Keprt: Když vážkobdění vychmyřuje svit, 2. Bdějovážky

Vážkobdění“. Právě v procesu zcela nová verze pro trubku, cello a klavír. (uplně odlišná od původní). Pro Lichtzwang a Hudební současnost 2016. Premiéra 9. 11. v Ostravě.
„Vážkobdění“. Currently creating a new version for trumpet, cello and piano (completely different from the original). For Lichtzwang and Hudební současnost 2016. Premiere 9. 11. in Ostrava.

 


Ilustrační foto:

zleva: Jakub Kupčík – bicí, Irena Szurmanová – klavír, Nikolaos Grigoriadis – trubka

szurmanova-irena

ZPĚT – PROGRAM