Medailony účastníků

FESTIVALOVÉ PŘEKVAPENÍ

(dramaturgie Yvetta Ellerová)

Setkání slova, hudby, barev, přinášejících prosté připomenutí, že člověk je tvůrcem bez rozdílu, zda tvoří svůj život nebo umělecké dílo. Každý z účinkujících přinese tvořivou sílu vlastního života zformátovanou do uměleckého díla.

Profesionální spisovatelé a básníci, kteří jsou zároveň profesionály v různých životních oborech, se setkají s dětmi, které mají potřebu psát, ale nemají možná jistotu, zda to skutečně umí. Slova, tóny i obrazy jsou Ariadninou nití, ukazující cestu umocněnou touhou po porozumění.

Všichni to umí, všichni ojediněle.

Literární vystoupení v nedotvořeném prostoru divadelní Dvanáctky (nově vznikající prostor v Divadle Jiřího Myrona, ul. Čs. Legií 12) bude rovnomocně dotvářeno elektroakustickou hudbou v podání Tomáše Šenkyříka a výtvarně vystavěno pro tuto příležitost mistry ve výtvarném oboru – sochařem Janem Šnébergrem a scénografem Tomášem Volkmerem.

Jan Šnéberger a Tomáš Volkmer jsou zároveň tvůrci vizuálního pojetí všech koncertů letošního ročníku, což je unikátní novinkou festivalu.

 

Vystoupí:

Spisovatelka a básnířka Sylvie Richterová, která žije napůl v Itálii (Řím) a napůl v Česku (Praha), profesorka bohemistiky na univerzitách v Římě, Padově, Viterbu, mezi jejíž blízké přátelé patřili Jiří Kolář, Milan Kundera, Věra Linhartová, Antonín Brousek, Jiří Gruša, Jan Vladislav a jiní.

Básník Radovan Jursa, civilní profesí kardiochirurg Fakultní nemocnice v Ostravě –Porubě.

Básník Marek Pražák, především však sochař, malíř, experimentální hudebník.

Spisovatel Ivo Kaleta, autor povídek, u kterých pukáte smíchy, ale především je to skvělý grafik, autor výtvarného vizuálu Hudební současnosti v posledních dvou letech.

A pak vás určitě překvapí děti, všestranně talentované, v tomto případě však představí svou literární tvorbu: Jan Havlas z Vratimova a Viktorka Pražáková z Ostravy.

Věřím, že všichni budou mile překvapeni.

 

Podrobnější medailonky:

Radovan Jursa

Básník a lékař, k jehož zdrojům uměleckým patří pomíjivost a zranitelnost, a k pracovním život a srdce – pracuje jako kardiochirurg ve Fakultní nemocnici v Ostravě. Zbylý čas tráví s rodinou, a také prací na zahradě, kde tvoří sochy a v bezvětří je brousí.
Odrobinky času, jak sám tvrdí, pak věnuje psaní básní i umění sochařskému.
Vydal básnické sbírky Pianissimo a Mezi žebry déšť, v poslední době spolupracuje s nakladatelstvím Protimluv.

Sylvie Richterová

česká spisovatelka, která žije napůl v Itálii (Řím) a napůl v Česku (Praha), profesorka bohemistiky na univerzitách v Římě, Padově, Viterbu, je autorkou experimentálních próz, románů, básnických sbírek i literárních esejí. Neemigrovala, ale provdala se za italského bohemistu Sergia Corduase, a právě díky legálnímu pobytu v Itálii v době totality byla velkým pomocníkem při zprostředkovávání spojení disidentů s exilem, zejména s novinářem a politikem Jiřím Pelikánem. Spolupracovala také s řadou českých spisovatelů žijících v západní Evropě, mezi nejbližší patřili Jiří Kolář, Milan Kundera, Věra Linhartová, Antonín Brousek, Jiří Gruša, Jan Vladislav a Petr Král. Státní bezpečnost ji ostře sledovala a několikrát vyslýchala. Mezi její přátele v Praze patřili Sergej Machonin, Ludvík Vaculík, Jan Skácel, Miroslav Červenka, Josef Hiršal a Bohumila Gregorová. V roce 1987 se zúčastnila schůzky českých a slovenských spisovatelů z disidentského okruhu na Hrádečku u Václava Havla. Kulturní a duchovní propojování rozdělené Evropy je společným jmenovatelem její univerzitní i autorské práce, v různých rovinách je vyjadřuje celé její dílo.

Marek Pražák                                                                                                        

je seriozní pán v klobouku, který chodí po světě jménem Ostrava. Ale někdy se objeví v Peru, nebo Indii nebo na pustých místech zeměkoule. Nikdy nechodil do školy a neumí číst ani psát, vlastně neumí ani jíst příborem. Jen velikou dřevěnou lžící. S lidmi se domlouvá pomocí “prazvuků”, starodávné řeči bájných Atlantiďanů, jež mu vnukla na cestách společnost potomků jejich praprapravnuků. Touto řečí vypráví příběhy. Když nevypráví příběhy tak maluje velké obrazy, nebo odlévá z kovů velké sochy. Ty osazuje drahokamy, nalezené na různých místech planety. Jeho hlavním výrazovým nástrojem je syntéza loutkového a kamenného divadla, na jehož půdorysu rozehrává složité dějiny naší neklidné epochy. Kardinálními postavami je archetyp Hastrmana a Šaška. Má rád klid domova a svoje rodiče.

(Pozn. – autorský text, nekorekturováno)

děti:

Honzík Havlas (12)

Už 12 let poznává život a v životě vše, co je možné. O tom, co poznal, píše. Píše i o tom, čeho se možná ve skutečnosti nedotkl, ale určitě v životě viděl. Píše básně, krátké povídky i pohádky. Domov má ve Vratimově nedaleko Ostravy.
Sám o sobě napsal:  „…první ,,lepší příběh jsem napsal v první třídě, tehdy jsem objevil, že se mi líbí psát příběhy a později i básně, moje první hodně úspěšná básnička byla o červené Karkulce. Nikdy jsem nevystupoval se svými příběhy, ale spousta se jich dostala do našeho školního časopisu nebo do novin, a moje básničky a příběhy se pár krát dostaly třeba i do zahraničních kol, některé ale většinou elektronicky.
Jak jsem si sám uvědomil, nedokážu psát delší příběhy (myšleno že bych nebyl schopen napsat knihu), ale nějakou knihu bych chtěl vydat, až budu starší, takže jsem přemýšlel, a byla by to nějaká kniha plná krátkých básniček nebo krátkých příběhů.
Všichni známí mě ve psaní podporují a dávají mi různé nápady nebo mi říkají, co by mým příběhům dodalo „šmrnc“‘. Kromě psaní příběhů umím i malovat, tedy mám hodně dobré nápady, ale musím se hodně snažit, aby to bylo podle mých představ. Díky svému sice zdlouhavému, ač podle všech mých učitelů a učitelek ve škole smysluplnému a správnému rozhodování, jsem byl několikrát zvolen předsedou třídy, ovšem většinou jsem něco jako třídní redaktor nebo spisovatel.“

Viktorka Pražáková

Dobrý den, říkají mi Viki. Ráda hraji na akordeon a zpívám a taky si někdy dovedu vymyslet písničku a napsat básničku. Pořád si něco broukám. Od narození kreslím a maluji, mám toho už celé stohy. O prázdninách jsem byla na malířském plenéru s opravdickýma, skoro dospělíma kamarádama. Moc jsme toho nacestovali po Jižní Moravě a vytvořili. Taky ráda čtu, vlastně pořád něco čtu a je mi jedno, jak je kniha tlustá. Hlavně, že je v ní sranda nebo napětí. Život je pro mne zábavná hra, ve které můžu poznávat nové přátelé. Jo a nejraději kreslím kočky a kocourky, protože taky jednoho takového mám. Je obrovský, černý, jmenuje se Mikeš a všechny vás zdraví.

(Pozn. – autorský text, nekorekturováno)

ZPĚT – PROGRAM

 

Příspěvek byl publikován v rubrice HS a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.