Sblížení v kostele Sv. Václava

V Ostravě můžeme najít mnoho výjimečných osobností, které svůj život a úsilí zasvěcují hudbě, o tom není pochyb. Dva z těchto lidí přijali hudbu do svého nitra tak hluboce, že se rozhodli spojit s nevšedním kulturním zážitkem i natolik intimní okamžik, jakým je sňatek. Koncert s názvem Sblížení pro nás připravili hudební skladatel, cimbalista a umělecký ředitel festivalu Hudební současnost Daniel Skála a jeho novomanželka, pracovnice Ostravského centra nové hudby a hudebnice Barbora Skálová (Voráčková).

V pátek 17. března ostravský cimbalista Daniel Skála uspořádal v kostele sv. Václava koncert, hudebně různorodý, ale ne náhodný, jelikož byl podřízen chrámovému prostoru. V jeho středu, uprostřed spirály, se s posluchači i účinkujícími podělil o své city ke své vyvolené – Barboře Skálové (Voráčkové).

Během konertu se prolínala stará hudba se soudobými kompozičními postupy a sbližovaly se tak kromě snoubenců i zcela různé hudební světy. Vstupem k celé události byla první ze tří částí cyklu řízené aleatoriky pro tři cimbály a bicí nástroje s názvem Zvony, Soulad a Sblížení z pera Daniela Skály. Tyto tři skladby byly jako leitmotiv rozmístěny do všech částí koncertu a plnily funkci jakéhosi meditativního intermezza. Rozsahem volné skladby působily díky několika málo kombinacím tónů téměř minimalisticky, což je myslím prvek příznačný pro většinu Skálovy tvorby.

V povědomí široké veřejnosti je cimbál dosud spojen především s představou folklorní hudby. Ostravská kulturní scéna může již po řadu let vděčit Danielu Skálovi za to, že zde pravidelně uvádí tento nástroj v dalších, pro některé snad překvapivých kontextech, jako nástroj schopný rovnocenně ztvárnit transkripce staré klávesové hudby, uplatňovaný v soudobých skladbách využívajících experimentální kompoziční techniky a v neposlední řadě si jej můžeme pamatovat i z pokusů téměř jazzových, kterých jsme byli svědky při loňském ročníku Hudební současnosti.

Všechny tři skladby probíhaly v poměrně klidném tempu, v němž každý hráč uplatňoval odlišný rytmický model či modely, které se jako by nahodile střetávaly a prolínaly. Rytmus zde byl klíčový a melodika hrála až druhotnou úlohu – dá se tedy říci, že tu byl cimbál pojímán spíše jako nástroj bicí. Ačkoliv hudba vyznívala spíše staticky, přeci jen se vlnila v mírných gradacích a opět antiklimaxech, které jí dodaly na zajímavosti. V klíčových momentech podpořil cimbály perkusista – ozvláštnil témbr nejrůznějšími zvonečky, tibetskými mísami, činelky, dešťovou holí atp.

Trojice aleatorních vstupů splnily s úspěchem účel, pro který byly napsány: navozovaly svou subtilní zvukovostí a specifickou barvou dojem starobylého mystického obřadu, který po celou dobu koncertu tiše připomínala také záhadná spirála vytvořená v centru hlavní lodi na podlaze z oblázků a světlého písku. Napovídala od samého počátku, že to klíčové se pravděpodobně udá zde.

Během postupného doznívání Zvonů, které ne náhodou inklinovaly k fundamentálnímu tónu D, převzal slovo olomoucký varhaník a cembalista Marek Čermák a zakončil úvodní vstup varhanní Toccatou a fugou D dur Josepha Segera, při níž ukázal, že i subtilní nástroj o jednom manuálu a několika málo rejstřících je schopen velkého zvuku naplňujícího celý prostor kostela. Marek Čermák, jeden z nejpozoruhodnějších specialistů na starou hudbu u nás, zahrál během koncertu celkem tři barokní skladby: kromě Segera také jednu z 36 fug českého klasicistního emigranta Antonína Rejchy, fugu č. 20. Rejchovy fugy jsou na první poslech rozpoznatelné: časté užívání chromatických postupů, disonantních souzvuků a jiných osobitých prvků je činí poměrně specifickými. Fuga č. 20 mne zaujala především nezvyklým metrem – je napsána v pětiosminovém taktu s členěním 3+2.

Preludium a fuga C dur F. X. Brixiho se ozvalo po uskutečnění svatebního obřadu, kdy bylo zapotřebí oslavného, radostného vstupu. Pravděpodobně i volba této radostné tóniny byla záměrná. Osobně jsem tento pocit zažívala intenzivně hlavně proto, s jakým nábojem Marek Čermák tuto skladbu (ostatně stejně jako ty předchozí) podal. S ležérním nadhledem se dopouštěl odvážné, nicméně stylové agogiky, pasáže s rychlým spádem či sekvence znatelně zrychlil, aby si je mohl více vychutnat, fráze s logickými hudebními předěly se nebál výrazně odsadit a mohli jsme ocenit i stylové zdobení a závěrečné improvizované kadence. Čermák tak dal všem milcům barokní hudby na srozuměnou, že její skladatelé určitě netrvali na sterilní metronomické přesnosti, ač ji hudební faktura snad na první pohled evokuje. Je to hudba afektů a emocí, hudba expresivní a proměnlivá. Hráč se nesmí nechat odradit a výrazová odstínění, která nelze vždy vyjádřit pomocí dynamiky, musí hledat ve vynalézavých změnách témbru, v odvážných tempech a jejich proměnách.

Po cimbálu a varhanách zazněla z kůru renesanční hudba v podání ženského sboru Ostravské učitelky pod vedením dirigenta Jurije Galatenka. Zpěv staré hudby v podání tohoto sboru je charakteristický důmyslně vystavěnými frázemi provádějícími skladbou tak, aby učinily hudební monolit různorodým, logicky odstíněným, a přivedly jej k nutnému okamžiku hudebního vrcholu. To se s úspěchem podařilo jak v niterném duchovním Salve Regina G. P. Palestriny, tak i v živějším Pueri concinite, jehož autorem je J. H. Gallus. Jurij Galatenko nechával v polyfonním předivu vyplout na povrch úryvky melodií napříč všemi hlasovými skupinami a za dominantní zvolil po vzoru dobového provádění druhý soprán, jemuž nejvyšší hlas sekundoval v roli ornamentování lehkými vysokými tóny. Stylové postupné crescendo na dlouhých tónech a stahování fráze v harmonické kulminaci je pro všechna hudební tělesa Jurije Galatenka příznačné, a navýsost chvályhodné. Podle způsobu práce s hlasem u něj lze na první poslech rozpoznat rozdíl v interpretaci např. renesance a romantismu – hlasům v renesanční polyfonii nedovoluje vibrato a upřednostňuje spíše hladký, menší zvuk před exponovaným projevem.

První část koncertu uzavřely Ostravské učitelky, které vystřídány na chvíli Rejchovou fugou uvedly skladbu Ave Maria pro sbor a varhany soudobého autora, novolatiníka Jana Nováka. Vedle častých akordických paralelismů a disonancí, charakteristických pro Novákovu sborovou tvorbu musím zmínit nekonformní způsob, s nímž zde zpracoval po staletí užívaný text modlitby Zdrávas Maria. Je jedním z mála autorů, kteří se oprostili od vžité představy klidného a táhlého hudebního proudu, korespondujícího nejlépe s vroucí modlitbou k čisté Panně. Naopak jeho Ave Maria zaskočí již v úvodu tempem allegro, volbou nápadného metra a jeho častými proměnami (takt 9/8 a 7/8 a další). To naprosto odporuje obsahu liturgického textu, ale zároveň poukazuje na skladatelovu tvůrčí svébytnost. Jurij Galatenko šel ještě dále a v některých úsecích se dopouští téměř hudebního vtipu, frázujíce jisté sekvence přímo s tanečním odlehčením – a to zrovna na text „fructus ventris tui Jesus“. Jednoznačně zde tedy zvítězilo uvažování čistě hudební nad zohledněním textové složky.

Druhý blok koncertu symbolizoval samotný svatební obřad. Byla-li první část koncertu koncipována jako vřelý a halasný úvod k celému setkání, pak druhá část měla svébytný charakter mysticismu očekávání významné události, při němž se až tají dech. Sporé, avšak v příhodných okamžicích měnící se osvětlení ztvárnil profesionálně a velmi citlivě scénograf Tomáš Wolkmer.

Tento blok uvedla meditativní cimbálová skladba Soulad. Na ni vzápětí navázal cyklus Láskyplné madrigaly zazpívané členy uskupení Canticum Ostrava pod vedením Jurije Galatenka. Madrigaly pro bas, baryton, tenor, kontratenor a soprán, zkomponované Danielem Skálou pro tuto příležitost, působily i přes charakterovou rozmanitost celkově velmi introvertně a zádumčivě.  Byly zjevně psány na principu jisté symetrie: krajní madrigaly ohraničující celý rituál „sblížení“ měly spíše niterný a klidný ráz, prostřední tři jsou o poznání hybnější (technicky nejnáročnější byl asi druhý z nich, celý založený na přiznávkovém odpovídání hlasů) a vytvořily tak k prvním zmíněným vítaný kontrast. To, že byl celý cyklus nastudován v poměrně krátkém čase, se mírně projevilo v první z pěti částí, kde byla citelná jistá opatrnost, zpěváci se zdáli být ne vždy zcela jisti. Nicméně i přes některé drobnosti mne celý cyklus hluboce oslovil osobitostí a kompaktností stylu – rychlejším i pomalým částem dominovala úspornost výrazových prostředků, krátké, jako by nedořečené motivy s absencí výraznější melodiky a spíše s jejími náznaky, inklinující až k hudebnímu minimalismu. Skálův hudební jazyk z mého pohledu přináší příjemnou rovnováhu mezi moderním a tradičním: na jednu stranu je oproštěn od tonality, nebojí se příkrých disonancí a zvukového experimentu, zároveň je však jeho hudba přehledná, sdělná a pro mnohé posluchače stravitelná.

Po čtvrtém z pěti madrigalů se v naprostém tichu uskutečnil Obřad. Snoubenci prošli pomalu spirálou, každý z jedné strany a před středovým kruhem se setkali. Mlčky si takto několik okamžiků hleděli do očí. Na to se rozezněl poslední Láskyplný madrigal, snoubenci vstoupili do středového kruhu a políbili se. To vše proběhlo prostince a přirozeně, za tiché, ale vřelé přítomnosti všech snoubencům blízkých a drahých, za hudby i naprostého ticha… na každého z nás tyto okamžiky dýchly svou hlubokou lidskostí a krásou. Došlo nejen ke Sblížení dvou milujících se lidí, ale také ke skutečnému sblížení hudby s lidmi, neboť všichni účinkující a i mnozí z publika hudbou žijí, a tento koncert dal všem pocítit jeden z prapůvodních účelů hudby vůbec – sounáležitost, sdílení a společnou radost.

Naprostý závěr celého koncertu patřil opět Ostravským učitelkám, které již dole v hlavní lodi zazpívaly krátké ale euforické Alleluia Orlanda Lassa a vystřídány třetí aleatorickou cimbálovou skladbou přidaly Alleluja druhé, tentokrát od dosud žijícího polského skladatele Romualda Twardowského. Divák tak dostal příležitost porovnat zpracování téhož oslavného textu dvěma různými autory, které od sebe dělí plných pět století. Kontrast hudebního jazyka ale zde nebyl nikterak výrazný, neboť Twardowsky komponuje poměrně tradičním, veskrze tonálním způsobem duchovní hudbě slušícím.   V samém závěru vygradovalo Alleluja v průzračný a silný G dur akord s h2 jako třešničkou na dortu. Tento vysoký tón byl posledním hudebním okamžikem koncertu a pokračování bylo takové, jak už to na svatbách a na koncertech bývá: gratulace novomanželům, balení aparatury.

Ačkoliv byla celá páteční událost koncipována spíše jako přátelské setkání, musím říci, že po umělecké stránce přinesl mnoho zajímavého a hodnotného. V nemalé míře se na tom podílel sám Daniel Skála jako autor trojice řízených cimbálových improvizací a pěti Láskyplných madrigalů, které měly tohoto večera premiéru. Láskyplné madrigaly si bude posluchač moci velmi pravděpodobně poslechnout rovněž v repríze, a to v rámci připravovaného dalšího ročníku festivalu Hudební současnost, na který se budeme těšit v listopadu 2017.

Kateřina Galatenko

 

Příspěvek byl publikován v rubrice HS a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.